NP Kahurangi, Heaphy Track
22.2.2006.
Cesta na začátek treku je docela akční, z Collingwoodu k Brown Hut je to asi 35km, z toho ale 14 je unsealed road sjízdná spíše pro teréňáky. Občas štrejchneme podvozkem o šutr. Dobrodružná cesta vrcholí zdoláním 3 brodů a před 14:00 vyrážíme.
První etapa má 5h a 700m převýšení, batohy máme narvané jídlem na 5 dnů, ale je zamračeno, takže se nepečeme ve vlastní šťávě. Po 4 hodinách jsme na nejvyšším bodu treku 910m. Vyhlídka je šedivá a zamračená, ale stejně pěkná. Na chatu přicházíme těsně před pořádným lijákem a silným větrem.
23.2.2006.
Pokud utáhnete na Great Walk stan, spěte v kempu! Noc na chatě plné důchodců není nic moc, sice zalezou spát kolem 8 a večer máte chatu pro sebe, jenže v noci příšerně chrápou. Jimmy to obzvlášť schytal, jakýsi dědula mu chrápal přímo do ucha, až si Jimmy musel narvat panapr do uší. To byl ale teprve začátek, ráno všichni vylézali už v 6 a v 7 dělali takový neskutečný kravál, že to Jimmy opět neunesl a se slovy, že banda důchodců je horší než třídní nepřítel vstal také. Maica statečně dělala, že spí a vstala až v 9, když už byla většina důchodců na treku.
Ráno trochu prší, takže vyčkáváme, pozorujeme ptáky Weka, kteří běhají kolem chatu a somrují. Startujeme asi v 10, chvíli se jde lesem, ale brzy začínají vyhlídky na zarovnanou náhorní planinu, krásné trávy a křoviska. Potkáváme kouzelný totem - pomníček ze starých bot a klesáme k můstku přes potok Cave Brook.
O kus dále je pěkná malá chata Gouland Downs Hut a v lesíku za ní jeskyně. Jsou zbytkem asi hodně starého systému, erodované místy až na povrch, většinou krátké a někdy jen skalní brány, ale stejně tam trávíme asi 2 hodiny.
Cestou k Saxon Hut přecházíme několik potoků, občas přes ně vedou i zavěšené mosty, ale vody je málo a dají se všechny přebrodit. Následuje další náhorní planina Mackay Downs, střídají se rašeliniště s hnědými potůčky, mělká údolí s hřebínky jen pár metrů vysokými, občas i velké šedé oválné skály. Na chatu přicházíme v 8 a máme za sebou nějakých 27km.
24.2.2006.
Omyl, nejen důchodci vstávají v 6. Ranger nám říká, že je to místní zvyk. Grrrr! Má to jedinou výhodu, dav vypálí brzy ráno a později jsme na treku sami. Dnešní etapa je dlouhý sestup až k moři. Jak jdeme dolů, vegetace se pozvolna mění, od křovin u chaty, přes les vzrostlých Rimu, pak se začnou objevovat stromové kapradiny a dole rostou palmy. Po 3 a půl hodinách přicházíme k chatě Lewis Hut, která je umístěna na nádherném místě na soutoku řek Heaphy River a Lewis River. Dáváme si chvíli veget a obědváme.
Následuje přechod obou řek po dlouhých zavěšených mostech. První je celkem v pohodě, zato druhý přes Heaphy River je nejdelší, ve větru se děsně kymácí, při silnějších poryvech má člověk pocit, že ho vyklopí. Jimmy nejprve přenáší oba batohy a navrhuje Maice přeplavání. To ale Maica statečně odmítne, skrčená a za občasného jekotu most přejde. Za mostem pak relaxujeme a obdivujeme obrovskou Ratu s několik metrů silným lehce vykotlaným kmenem, porostlou liánami a spoustou epifytů.
Zbytek cesty vede podél řeky, kocháme se výhledy na bílé vápencové skály, palmy Nikau a přecházíme další 2 zavěšené mosty. Do chaty Heaphy Hut přicházíme překvapivě ne poslední, ale předposlední, před západem slunce se ještě jdeme podívat na pláž v místě, kde se Heaphy River vlévá do rozbouřeného moře. Obdivujeme hru příboje, který se zde mísí s vodou z řeky, k tomu zapadající slunce, skoro dokonalá idylka.
25.2.2006.
Den začíná opět brutálním budíčkem v 6. Maica nějakým zázrakem dokáže ležet do 9, zatímco Jimmy se jde projít k moři. Vyrážíme standardně jako poslední, cesta vede stále na pobřeží, pláže střídají lesy palem Nikau, stromových kapradin a Cabbage Trees. Za 2 a půl hodiny dáváme zastávku v Katipo Shelteru. Ani se nestačíme najíst, když tu přichází somrovat pták Weka. Jimmy jí zkouší dát na vyzobání papír od čokolády, jenže Weka ho popadne do zobáku a zdrhá. Pak že zvířata nechtějí odpadky. Jimmy ihned startuje a po krátkém pronásledování jí papír sebere. Weku to ale moc nerozhází, za chvíli je zpátky a loudí dál.
Po obědě cesta pokračuje ve stejném duchu, na jedné pláži smočíme nohy v příboji, jinde nacházíme ulity šneků Powelliphanta Snail, prý největších suchozemských měkkýšů. Je odliv, takže podle průvodce nebezpečné místo Crayfish Point procházíme bez problémů po pláži. Za pláží Scotts Beach stoupáme do posledního sedla a za chvíli už jsme u Kohaihai river, kde nám Libor do řeky geniálně nechal vychladit pivo.
do NP Abel Tasman
na hlavní stránku
na zbytek NP Kahurangi
